Národní týden manželství 2024. Úryvek z promluvy P. Aleše Opatrného o spiritualitě v manželství:
Křesťanství není jen pro přizdobení života ani cukrle pro ty, kdo pořád kňourají. Je to základ a síla, který člověk musí opatrovat. V životě křesťanských manželů to znamená hned dvě věci.
Za prvé, že se manželé budou snažit ve svém křesťanství v manželství nějak sjednotit, a za druhé, že si ale vzájemně ponechají životní prostor. Zní to sice trochu paradoxně, ale je to tak. Jestliže se manželé zásadně modlí odděleně, o Bohu spolu nikdy nepromluví ani slovo, natož aby se spolu pomodlili, a navíc chodí každý do jiného kostela, pak takový stav není dobrý. Neboť v manželství se všechny věci sdílejí nějakým způsobem společně, a to jak věci důležité, tak nedůležité. Ale zase na druhou stranu, když se rozhodnou, že budou dělat vše jen společně - ráno se budou spolu modlit, večer se budou spolu modlit, do kostela půjdou vždy spolu, za chvilku zjistí, že to také tak nejde. Buď jeden nebo druhý se bude cítit svým partnerem utlačován, popřípadě se budou cítit nespokojeně oba. Nakonec zjistí, že to tak nejde a může se stát, že upadnou do toho prvního extrému, neboť jejich ideál byl zcela nereálný. Správná cesta je samozřejmě někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.
Začneme tím nejjednodušším, mezilidskou komunikací. Nemá-li se víra v životě manželů stát něčím přinejmenším "prapodivným", musí se o ní a o věcech s ní souvisejících umět spolu bavit.
Druhá, neméně důležitá věc je, aby projevy zbožnosti byly oběma stranám stejně přijatelné. Není možné, aby to, co byl člověk zvyklý dělat doma nebo v nějakém společenství, bezohledně uplatňoval v manželství. K tomu je zapotřebí vzájemná domluva a vytvoření si určitého stylu křesťanského života.
Jiná otázka je rytmus církevního života. Slavení svátků si lidé nesmí nechat ukrást, i když dnešní společnost nezná rozdíl mezi svátkem a všedním dnem. Nenaučíme-li své děti slavit svátky, připravíme je o jeden podstatný a motivující prvek života.
Další nedílnou součástí společného života manželů je modlitba. Zde je potřeba velká vzájemná citlivost. Jsou zde lidé, kteří se sice modlí, ale zásadně každý zvlášť a potají, neboť mají strach, že se jim jejich partner bude smát. I když v určité situaci může být oddělené modlení jediným možným řešením, nemá to být stav trvalý. Na druhé straně zase jen společná modlitba také není optimální, vždyť tak to přece není ani v klášterech. Stejně jako je nutné, aby manželé byli spolu schopni o důležitých věcech mluvit, tak by měli být schopni se za ně společně modlit.
Jestliže manželé nejsou schopni společné modlitby ani za rok ani za tři, pak by se ji měli naučit, tzn. najít způsob, jak se spolu modlit, jak společně číst Písmo, jak si spolu povídat a dohodnout se, jak toto všechno dělat, aby to nebyla ani pro jednoho otázka donucení.
V manželství nikdy nelze říci: "Tohle je moje správná, svatá cesta a tudy já jedu. Jestli se jí (mu) to nelíbí, tak je to její (jeho) chyba. Mně je to fuk!" Takto to nejde. Manželé budou svou nestejností ve víře (jednou je napřed on, pak zase ona) trpět celý život a dokonce jí musí trpět. Trápí-li se manželé nějakým nesouladem ve svém vlastním životě, pak je to v podstatě prospěšné. Nejedná se o zálibu v utrpení, ale utrpení je signálem toho, že chtějí mít svůj vztah co nejlepší a chtějí ho stále upevňovat. Takové utrpení člověk přijmout musí, přijmout ho a trpělivě nést s nadějí, že se vše pomalu vyrovná. Jakmile ho však člověk nepřijme, začne přímo nebo nepřímo svého partnera trestat za to, že je jiný. To je velmi zlé, neboť nestejnosti v jejich víře zde budou stále a to, že je jednou napřed ona, podruhé on, je naprosto v pořádku. Na druhou stranu ale nesmí být ten rozdíl mezi oběma partnery příliš veliký, protože pak ten slabší přestane následovat toho, kdo je už daleko vpředu a může se i otočit a jít někam úplně jinam.
V manželství, kde je jeden více a druhý méně věřící nebo jeden věřící a druhý ne, lze dosáhnout zpravidla dvou účinků: buď ten nevěřící víru svého partnera přijme a nebo mu ten věřící víru tak zprotiví, že on už s tím nechce mít nikdy nic společného. Je zde ještě třetí možnost a to, že oba odpadnou. Ale to by se nikdy stát nemělo. Mám-li něco krásného, pak sice toužím po tom, aby to ten druhý také poznal, ale nesmím mu to vnucovat každý den.
P. Aleš Opatrný, redakčně zkráceno
zdroj: https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/4-spiritualita-manzelskeho-zivota
Připojujeme se k akci Národní týden manželství zveřejněním inspirativních článků a příspěvků. Prosme za manžele, aby společně zvládli překonávat těžkosti, které jim život přináší, aby byli sobě navzájem oporou a povzbuzením.
